bludná pája

tadaima

2009-04-30T09:20:00.002+02:00

... & japonské pohádky je konec. bylo to moc pěkné. všem děkuji za podporu!

tak šupky dupky...

2009-04-26T15:10:00.004+02:00

stalo se toho hodně:

ta japonka, KAORU, tu pobyla týden. pak dorazila taky italka SIMON. podle s. je k. gendži monogatari. má tím na mysli typickou japonskou křehkou a submisivní ženskost... mě to zpočátku lehce iritovalo. přišlo mi, že kaoru mluví o dvě oktávy vyšším hlasem, než je normál, že hostitelce neuvěřitelně podlézá, že není o.k., když se pořád culí a balí vše do hromady zdvořilostí. ale teď její opravdovosti věřím. je to jistě dáno výchovou. kaoru (mimochodem, to její jméno - často jsem se přeříkávala a oslovovala ji "kaeru" - viz předešlý příspěvek o žabičce) mě ale taky seznámila s rudolfem steinerem... kromě toho, že tento muž mnoha zájmů položil základy waldorfskému typu škol, viděl taky víly. a kaoru - už odjela - je jednou z nich. teď už o tom nepochybuju.

SIMON, jak už jsem zmínila, z itálie, ze sardinie. pohodová dívka. děsně se mi líbí její projevy, gestikulace, artikulace... typické italské. no a co teprve jídlo - uvařila nám tu ty nejlepší těstoviny, jaké jsem kdy jedla.

taky se vrátili ti dva američani, SCOTT a MARK, mezi které jsem sem před měsícem dorazila, neboť potřebovali poblíž tokia (což je zde) počkat na víza do číny, kam následně míří. a taky mě přijel zachránit ARJAN, kamarád z nizozemí (objasnil nám, jak to je s holandskem vs. nizozemím), o kterém jsem už psala (v nozawě). a pak dorazil taky angličan GEHAN, bývalý bankovní úředník, podle rysů i jména původem ind, jinak dost zábavný kluk (anglický humor se nezapře, no).

takže to jsou mí spasitelé. bez nich by mě tu snad piclo. no rychle to uteklo, nějak jsem nestíhala sem niic psát a zítra už sedám do letadla...

před týdnem o víkendu jsem vyrazila do města MITAKA, na půli cesty mezi hinem a tokiem, kde jsem se setkala s debby a hien, kamarádkama z nozawy. zašli jsme do muzea ghibli - věnovaného mijazakiho tvorbě. (kdo neví, kdo je mijazaki - tvůrce velmi populárních animovaných filmů, snad největším trhákem byl "můj soused totttoro", soudě podle toho, že v každé japonské domácnosti, do níž jsem dosud vstoupila, měli aspoň jednu věc s motivy této postavičky...) řekla bych, že mijazaki je takovým čistě japonským ekvivalentem k disneymu (jenž tu je, mimochodem, extréééémně oblíbený... další americký supervliv...).

taky jsem ve volném čase navštívila ŠÓWA KINEN KÓEN, obrovský PARK v sousedním městě tačikawa... pěkné. akorát kolem pořád vrčí helikoptéry a jiné letouny, neboť se nedaleko od toho parku nachází letecká základna...

no a poslední sobotu lilo jak z konve, takže mi hostitelka dovolila zajet se podívat DO NÁRODNÍHO MUZEA v tokiu. fajn je, že tam člověk může skoro vše fotit (jen ne s bleskem)... tak jsem fotila.

a dnes, v pondělí, což je můj poslední den tady, chceme jet se simonkou a arjanem k hoře (no, možná spíš ke kopci - takové o malinko vyšší brdo...) jménem TAKAO. to jsem teda zvědavá, jaké to bude. údajně tam mají i lanovku! při 599 metrech výšky toho kopce to je fakt směšné...

no když jsme u těch hor (japonsky se hora řekne "jama", jak už bylo zmíněno)... mezi novými slovíčky mám:

JAMANEKO = rys; "hora" + "kočka"

JAMA NO KAMI = horské božstvo, anebo taky manželka (stejně silná :))

KAMOŠIKA (což se vyslovuje stejně jako "kamoška" :D) = jelen, co vypadá spíš jak kříženec kozy, opice a divokého prasete (viz foto v úvodu tohoto příspěvku)

KUMADE = hrábě; "medvěd" + "ruka, tlapa"

...

a taky další veselé poznatky - pověry a jiné:

STŘÍHÁNÍ NEHTŮ - nesmí se stříhat večer či v noci, neboť si tím člověk krátí život, podle jiných japonců to může rovněž způsobit, že nebudeme moci být přítomni u toho, jak naši rodiče umírají.

PROJÍŽDĚJÍCÍ POHŘEBNÍ VŮZ - japoncova reakce: schová palce (na rukou) do dlaně..

TRADIČNÍ ČEPEČEK JAPONSKÉ NEVĚSTY - má zakrýt její rohy, jedná-li se o potvoru pekelnou... :) ... v té souvislosti jsme spekulovali nad tím, proč se halí síťkou tvář západní nevěsty.. ?

tak to je zatím vše, musím se už chystat na ten výlet.

paci, pusi.

nemusí pršet, stačí když kape...

2009-04-15T14:02:00.002+02:00

... jenže dnes ani nekapalo. něco se mi stalo s hlavou, mozkem. totální zkraty. nechápu to. snad to je jen dočasná indispozice. ale začalo to kolem třetí hodiny odpolední. šokem.

už jsem si zvykla na to, že se mnou současní hostitelé nekomunikují tak, jak bych si to představovala (nároky vysoké fakt nemám). to, že mi většinou ani neodpoví na pozdrav nebo nepoděkují, budiž, jejich vizitka. když jsem se před čtrnácti dny ptala, jestli přijedou nějací kolegové, tak cosi zamumlali, nic... pak jsem z kazuko dostala, že přijedou dvě japonky. po sobě. jedna 47-letá. druhá mladší. ok. žádné detailní informace. to ráno, co měla přijet ta první, jsem vydrhla pokoj, uklidila své věci na svou polovinu, provoněla to vonnou tyčinkou, vyvětrala, aby chuděra nemusela prožít to, co jsem po svém příjezdu zakusila já. jenže.. ten den, co měla dorazit, vyšlo najevo, že u nich nebude bydlet, neboť je to místní člověk. šok. no dobře, tak jsem si aspoň hezky uklidila v pokoji a budu se moct dívat na tv a mít klid, na co budu chtít.

to byla ta lepší varianta. podotýkám, že jsem tu paní ještě nepotkala, neboť mě hned po jejím nástupu naverbovali do té klučičí práce. nestěžuju si, kochám se motýlkama (včera otakárek fenyklový!!!), kytinkama, japonštinou, co je slyšet kolem (například ještě tradiiční rozvoz tofu - pán s vozíkem projíždí klikaté uličky, troubí přitom magickou melodii a nabízí své zboží; anebo obdoba našeho "vykupujeme králičí kožky... obrazy, rámy, hodiny, starý nábytek" - jenom se to tu trochu liší v tom, že tady chtějí vykupovat "počítače, plejstejšny, klimatizační jednotky, televize, ...").

horší varianta... po jednom večeru, kdy jsem se osmělila a zeptala se, zda ta rybička, co budeme jíst, je makrela, a co mi kazuko se zlostným pohledem odpověděla jen suché ostré "ne" a dál nic, jsem si už řekla, ok, tak tady má snaha o navazování kontaktu s tebou, holka, končí. a tak jsem poslední dny spíš mlčela a rozpovídala se jen v reakci na jejich slova a otázky (musím říct, že s hirofumim se dá dost zajímavě popovídat, hlavně o historii a kultuře). v klídku.. j e n o m ž e ... dnes přijela ta druhá japonka. a mně o tom nikdo nic neřekl. v pokoji samozřejmě bordel jak v tanku. no když se ta osoba objevila, tak jsem byla totálně konsternovaná. a jsem přesvědčená o tom, že se mi ten mozek zatemnil v důsledku tohoto šoku. ještě teď to rozdýchávám.

tohle mě vážně naštvalo. nevím, možná to ta ženská dělá naschvál. naštěstí mám dostatek studijního materiálu a uši nastražené a je tu dost dalších japonců kolem, s nimiž se dá mluvit. jinak bych odsud vystřelila raz dva.

takže tak. tihle lidi mají možná krásnou zahradu a velký dům, co si sami postavili, významné předky. ale podle mě jsou to hovada. :-) aj, to se mi ulevilo!

jamakudžira (jama = "hory", kudžira = "velryba") apod.

2009-04-12T04:18:00.005+02:00

tak jsem včera otestovala hirofumiho, pokud jde o počítání zajíců... nejenže věděl, ale dokonce mé znalosti obohatil... ti mniši, jak nesměli jíst nic čtyřnohého, totiž kromě zajíců a králíků taky milovali kančí... a co si vymysleli? jo jo... z kance tedy udělali horskou velrybu.

to mi připomíná názvy rostlin, s nimiž mne při práci na zahradě seznámila kazuko:

大犬の陰嚢　óinu no fuguri ("psí koule"; kořeny této květinky mají na sobě takové bobulky, co tvarem připomínají pohlavní ústrojí nějakého zvířátka, no... latinsky "veronica persica", česky "rozrazil perský")

弟切草　otogirisó ("mladší bratr" + "řezat, tít" + "tráva"; na stonku jsou krvavě rudé flíčky... chudák bratříček umučený... lat. "hypericum erectum"... no ne! to je přece příbuzná naší třezalky! alias "kreve sv. jana" ... :))

朝顔　asagao ("ranní obličej"; to je nuda... anglicky "morning glory", česky "povijnice" - něco jako svlačec...)

to mi připomnělo, že v penzionu v naganu okásan pěstuje milion tchýniných jazyků. japonština pro tuto pokojovou rostlinu ale podobně malebný název nemá, co vím...

zlatá svatba císařského páru

2009-04-12T03:12:00.002+02:00

předevčerem, tj. 10. dubna, oslavili císař AKIHITO s chotí MIČIKO 50. výročí sňatku. náhodou jsem pak večer v televizi chytla dokument o jejich manželství. seznámili se na tenise... a jak si navzájem ve zprávách vrkali slova díků za to, že je osud dosud nerozdělil... micánci.

http://www.youtube.com/watch?v=9YIposJ8kjo

POPOJEDEM!

2009-04-11T13:37:00.004+02:00

je sobota večer, zítra a pozítří mám opět konečně volno. hrá!

jak naschvál krátce po mém příjezdu všichni kolegové odjeli pryč, a tak jsem namísto mazlivé práce kolem kavárny, pekárny a zahrady, celý tento týden jezdila s hostitelem (...hostitelka, jménem kazuko, má na starosti tu kavárničku/obchod, hostitel, hirofumi, kutí a staví...) do nedalekého města fučú, kde u jedné rodiny, co se právě nastěhovala do nového domu, ZUŠLECHŤUJEME POZEMEK, co je kolem. takže vrtačka, vodováha, rýč - to jsou teď mí nejbližší přátelé. no je to docela pruda, ale snažím se k tomu stavět pozitivně. tak jak je kazuko náladová a nevlídná, hirofumi je flegmouš, jakého jsem snad ještě nezažila. často mi naše spolupráce asociuje pata a mata. hehe... ale bacha, jako. není to žádná sranda, udělat od a do z takovou terasu anebo plot.

HIROFUMI TOHO HODNĚ VÍ. občas i něco poví... já u této rodiny nějak nejsem při chuti zahajovat hovor, jelikož tu panuje fakt divná atmoška, nejsou to typičtí japonci, vůbec neprojevují pokoru, zdvořilost anebo zájem o druhé lidi. moc to nechápu. ale tak to je. otec kazuko byl starostou města hino, možná i to zformovalo její crazy povahu.. hm. no ale zpět k manželovi. výřečný moc není, ale když už se o něčem zapovídáme, tak to je pokaždé velmi zajímavé. dnes mi cestou do práce vyprávěl o HEDVÁBÍ. ještě před deseti lety byly všude kolem jejich domu rozsáhlé plochy s morušovníky a bourci. dnes už se v japonsku hedvábí skoro nevyrábí. superproducentem ve velkém je čína (kvalita nic moc, jen asi 2 druhy bource). tradičně kvalitní je hedvábí indické (s mnoha druhy bource). taky padla zmínka o usa a nějakém starém (po 2. SV, ale dosud v platnosti) zákoně, podle nějž usa nemohou kupovat japonské hedvábí. KOBERCE - ty nej jsou z iránu. a pak: AFGHÁNSKÉ ŽENY - nesmí jim být vidět ani oči. a nesmí se vůbec ukázat, ani když člověk přijde na návštěvu do jejich domácnosti - jídlo pak servíruje místo ženy chlap. no ale podle obuvi se dá na ulici tipnout, co je mladá holka a co starší model. jiný den mi hostitel zase vysvětloval, jak se dodávají do afghánistánu zbraně - přes pákistán (což je vlastně země, kterou pomohly vytvořit usa, a tak není problém ze států doručit munici tam x afghánistán je kvůli 11. září passé). taky jsem se dozvěděla, jak to je s cenami RÝŽE - ta japonská je 5x dražší než americká a 10x dražší než thajská.

tak když už jsme u těch čísel: je logické, že JAPONSKO JAKO OSTROVNÍ ZEMĚ NEMŮŽE BÝT SOBĚSTAČNÉ... pouhých 22,6% dřeva a 40% potravin je domácí výroby. to dnes zaznělo v rádiu. taky mluvili o ekologii - japonsko si dalo za cíl SNÍŽIT EMISE SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ o 6%. (v jakém časovém intervalu ale?) tak jak tak, myslím, že nemá šanci, vzhledem k tomu, kolik tu jezdí aut a že jim nedávno, v rámci balíčku opatření proti finanční krizi, umožnili jezdit po dálnicích za mnohem menší peníz. PENÍZE... rodinný dům lze v japanu pořídit v průměru za 4 miliony kč. kruté podmínky tu jsou, pokud jde o DANĚ - zejména o ty dědické. následkem toho dochází například k postupnému upadku malých hospodářství. daně naopak nemusí platit firmy. překvapivě, v porovnání se zahraničím, ŠÉFIKOVÉ (VELKÝCH) JAPONSKÝCH FIREM MAJÍ RELATIVNĚ NÍZKÝ PLAT. pokud jde o zaměstnání, jak už jsem v některém z předchozích příspěvků zmínila, JAPONCI PRACUJÍ CELÝ ŽIVOT PRO JEDNU FIRMU. plat se takřka nemění. pak je tu ale i možnost být v postavení zaměstnance, jenž je najímán různými firmami (podle potřeby) na kratší dobu. takoví jsou ovšem, je-li ekonomika v recesi, v nevýhodě, neboť právě oni svá místa ztrácí.

SEVERNÍ KOREA si zase vystřelila... jedna raketa uletěla 280 km, další 2100 km. japonci jsou z toho dost vynervení. kdykoliv jsem zapla tv, abych se podívala na zprávy, řešilo se tam právě tohle. no a záběry ze severní koreje, to je jak návrat o 50 let nazpět do hluboké totality, jejich jazyk - tak si představuju ufonštinu. moc jsem to nestíhala, ale asi je tu i podezření na falešného vůdce (asi má dvojníka). to mi opět připomíná hirofumiho střípky - snad to je V POLSKU, kde PREZIDENT A PREMIÉR jsou BRATŘI. (?) taky na mě vyrukoval s tématy jako: PERESTROJKA, SPÁSNÝ ŽID PO VÁLCE JAPONSKA S RUSKEM (přelom 19. a 20. stol.), KULTURNÍ REVOLUCE V ČÍNĚ, PLASTIKA (JIHO)KOREJSKÉHO PREZIDENTA (oči - víčka..), ČESKÉ ZBRANĚ ZN. MOSER, JAPONSKO A THAJSKO JAKO JEDINÉ NEKOLONIZOVANÉ ASIJSKÉ ZEMĚ, NEONACISTÉ V IZRAELI, atd.

AMERIKA drží japan pěkně v šachu. především tím, že mu dodává potřebné suroviny. citelný je tu ovšem i kulturní vliv. coca-cola, mcdonald, baseball, disney, společnost založená na konzumu... málokdo si asi uvědomuje, že to je následkem porážky japonska ve 2. sv...

JEŠTĚ jsem chtěla vzpomnět PÁR ZÁŽITKŮ Z HOR, na které jsem zapomněla.

okásan vyprávěla o tom, jak prvními hosty v jejich penzionu byli před 29 lety ČEŠI Z AMBASÁDY. o pár let později tam několik dní pobýval HUGH RICHARDSON, současný delegát evropské unie, se ženou a dětma - a nejmladší, tehdy dvouletá, dcerka se jmenovala pia, podle které okásan právě pojmenovala toho svého hafana. (mimochodem ta delegátova dcera dnes prý studuje cambridge..) v době, kdy jsme tam pracovali, dorazil s rodinkou zase muž, někdejší mistr japonska v jachtaření, jehož pradědeček byl ministrem pošt a prababička ŠÓGUNovou dvorní dámou. hmmmm.

když jsme se s okásan loučili, júsuke jí předal jako dáreček na rozloučenou krásnou sošku žáby (japonsky "KAERU"). a okásan to přijala a říká, no jo, přijeď zase (jiné "kaeru" znamená zase "vrátit se"). v ten okamžik jsem konečně pochopila, co měla znamenat ta žabka, kterou mi na podzim, když jsem odjížděla, darovala jedna známá japonka... ale k překvapení všech to júsuke vůbec neznal!

SEXY VLASY: a) jsou-li černé - mokré (anebo s mokrým efektem - pomocí gelu), b) nejsou-li černé - suché. takže, abyste dobře rozuměli. pokud neodbarvená (tj. černovlasá) japonka (či japonec) chce být opravdu přitažlivá, pak by měla aplikovat přípravek, po kterém její vlasy budou vypadat, jako by právě vylezla ze sprchy (anebo onsenu). nechápačka. kde má zase tohle kořeny?

o čem jsem asi ještě vůbec nepsala, jsou KOLA. jednou z věcí, které na japonsku opravdu miluju, je volnost v jízdě na bicyklu. zásadně se nejezdí po silnicích, nýbrž po chodnících. a platí jediné pravidlo - neohrozit chodce. to bych si přála i u nás!!! kola mají doma všichni, jsou to takové lady s košíkem vepředu (vozí si v nich nákupy nebo malé psy), někdy i vzadu. během jízdy na kole japonci běžně kouří, píšou esemesky, ale i čtou knihy. ve velkých městech jsou u obchoďáků a nádraží vyhrazená místa k parkování. před týdnem jsem byla v sousední tačikawě, samozřejmě na kole, no a ten zaměstnanec, co měl to parkoviště na starosti, mi pak povidá, to u vás nemáte, co... to teda ne, já na to. bohužel.

kolem hlavního nádraží v tačikawě je spousta velkých budov s obchody. v jednom devítipatrovém centru jsem zašla do knihkupectví a nechala tam 7500 jenů za 4 knížky... ale jaké! (viz foto v úvodu...) :))

hino - vše se v dobré obrátilo

2009-04-04T16:02:00.003+02:00

následující den jsem byla, ještě s klukem z taiwanu, vyslána do jednoho ze sousedních velkoměst, abychom se tam NA HODINĚ ANGLICKÉ KONVERZACE setkali se skupinou japonců (věk 50 až 90). bylo to velice zajímavé. a já jsem neváhala a vyzpovídala všechny, abych zjistila, jak vnímají cizince a odlišné zvyklosti a mravy... (hani - to je pro tebe!) takže zde jsou ve stručnosti jejich postřehy:

- wc v usa mají mezeru, kterou jde vidět dovnitř, a to je problém;

- číňani a korejci jsou ve srovnání s japonci a taiwanci příliš hluční;

- japonské "aimai" (neurčitost, dvojsmyslnost) ... všeobecně známo je to, že japonci neumí odmítnout, říct jasné ne, zranit či zklamat druhou stranu je nemyslitelné;

- přesto je běžné, že vzápětí člověka za zády pomluví a pošpiní, jak se nepřípustně zachoval (toho jsem byla svědkem v penzionu - ubytovali se hosté se štěnětem, které rozkousalo pantofle, a okásan poté, co odjeli, nadávala, že by to měli přece zaplatit, je to zničená věc, ... přestože je při osobním setkání s úsměvem ujistila o tom, že se nic stalo, pejsánek měl chuť něco žvýkat, že, děkujeme moc);

- fenomenální je pracovní morálka made in japan... kromě toho, že se furt hraje na věk a s tím související hierarchii ve společnosti ... je to taky charakteristické zangjó (přesčasy) - některý z těch lidí uvedl jako kontrast austrálii, kde jakmile zazní padla, zaměstnanci se zvednou a jdou domů ... pro japonce skandál;

... je toho dost ...

mezi lidmi na té hodině angličtiny byla jedna dáma, jejíž mladší sestra se v americe provdala za čecha (jménem dubodžáku = dvořák), a jiná (tipuju věk 90), co se svým manželem v československu žila v letech 1971-1974! byla jsem z toho všeho úplně paf. ta starší paní s sebou dokonce přinesla letošní kalendář "zahradníkův rok karla čapka" v japonštině (http://www.karelcapek.info/)... její manžel pracoval pro společnost japonsko-českého přátelství (http://www.czechfriend.jp/), která se na vydání japonské verze toho kalendáře podílela. wow! netušila jsem, že nějaká taková asociace existuje.

krásné bylo taky včera v noci sledovat na hlavním programu japonské televize (nhk bs1) DOKUMENT O ČESKÉ SAMETOVÉ REVOLUCI. kazuko byla tak hodná, že mi to na moji žádost nahrála na dvd, otázkou jen zůstává, jestli to bude fachat i na našem přehrávači doma v čr. kéž by. každopádně vzrůšo vidět havla, jařaba, vondru, jak mluví a jejich jména jsou uvedena v titulcích v katakaně a celé to je japonsky. tsssssss.

no, jinak teda vše ok. PRÁCE MĚ TU BAVÍ, neboť jsem celý den (od 10 do 18) venku, opečovávám jejich obří a bohatou zahradu, peču chléb, venčím psa, pomáhám v obchodě a kavárně, vařím, když je třeba. ta zahrada je vážně skvost se spoustou cestiček a zákoutí. v rybníku je jeden velký kapr (prý ho tam hodily nějaké děti) a dnes se tam uvelebil i páreček kačen. taky přiletěly dva exempláře milého bílého ptáčka, anglicky egret, česky nevim, takový menší jeřáb, no. a navečer při venčení jsem zase v sousedním městském parku objevila (a asi poprvé v životě viděla) hnízdo dvojice havranů. havrani tu krákají jinak než ti naši. spíš jakoby štěkají. ale zpět k ptáčkům - jsou tu taky něco jako kosi, zobáčky mají stejně žluté jako ti černí, ale zbarvení jsou hnědošedobíle. anebo ptáci, které jsem pro sebe pojmenovala jako "chlapečci", protože mají hrozně milunké hlavičky s takovým čírkem (jaké nosí třeba tamar). no půjčila jsem si dnes od hirofumiho (manžel od kazuko, hostitel) atlas ptáků, tak se těším. občas se tu prý ukáže i ledňáček.

zítra mám po šesti týdnech poprvé celý den volno. i v pondělí. jo - to mě při příjezdu sem taky namíchlo. dozvěděla jsem se z jednoho papíru, že od dubna je namísto dvou dnů volno jen jeden den. naštěstí mi kazuko vysvětlila, že to začne platit až koncem měsíce (což je můj poslední víkend tady, takže ok). to se mi ulevilo. do tokia je to totiž, co by kamenem dohodil, a já už tam mám domluvených pár setkání.

jako tečku za tímto si sem dovolím zkopírovat, co mi dnes přišlo v mailu od okásan... je vážně sskvělá. skoro jako teta kateřina:

’失敗は成功のもと’（Failure teaches success.)
’郷（ごう）に入（い）っては郷に従え（したがえ）’（When in Rome do as the Romans do.)
’経験は愚者（ぐしゃ）でさえも賢く（かしこく）する’（Experience makes even fools wise.)　－－　何でも経験する事は大切です。
’苦は楽の種’ーー　苦労する事が、のちの（’後で’の意味）安楽（あんらく）の原因となる　’楽は苦の種’の反対。ー　（No gains without pains.)
(After a storm comes a calm)　ーー　嵐（あらし）のあとに静けさがくる。

:) jou.

hino - aklimatizace, socializace

2009-04-04T15:45:00.002+02:00

takže jsem si už tak nějak zvykla, svůj pokoj vypucovala, no ale hlavně mě do normálu dostali ti tři američani - zmíněná dívka a dva kluci, herci. už tu není ani jeden, poslední společný večer chtěli jít ven, nejdřív říkám, nejdu, ale pak mě ukecali. v karaoke baru (nikdy neříkej nikdy) se to slušně rozjelo, já si pokecala s místníma a prosvištila čtení textů z obrazovky. pili jsme pivo, jenže velmi zrádným způsobem - bylo nám soustavně doléváno, čtyři hodiny v kuse plný kalich a na závěr celý stůl zaskládaný prázdnýma flaškama. nikdo z nás je ale neporoučel. iniciativy se chopil stařík vedle nás. naštěstí pak ale většinu toho, co nám objednal a nalil, sám zaplatil. přestože jsme se bránili. tvrdil, že denně utratí 80 tisíc jenů, že to je nic. hmm... tak děkujem.

hino - help!

2009-04-04T15:28:00.002+02:00

byly to natolik krušné okamžiky, že jsem ještě ten den kontaktovala okásan a kamarádku juku, které mají známého na venkově někde u kjóta, co taky provozuje wwoofing, aby mi na něj daly kontakt a poradily, kterým spojem se tam nejlíp dostanu... a vylíčila jsem jim svůj strašný stav. a kazuko v těch nejčernějších barvách. ano, teď kapánek lituju. neboť holky to vzaly velmi zodpovědně... okásan mi napsala během včerejška asi deset e-mailů, juka jen tři + seznam autobusových společností. prostě ideální situace k tomu, abych se za své emocionální výlevy omluvila frází "osewa ni narimašita". oujé.

hino - pekelné přivítání

2009-04-04T14:38:00.002+02:00

ve středu to bylo opravdu těžké. nejen ten fakt, že jsem z krásného a čistého prostředí hor dorazila do reje tokijské aglomerace... ale... kamarádi, co mi tak přirostli k srdci, byli naráz fuč. s dvaceti kily na zádech a pěti na břiše (hodně mladých lidí z evropy tu tímto stylem cestuje a japoncům to přijde směšné) jsem si umínila, že půjdu z nádraží k hostitelům pěšky, abych zjistila, zda si tu trasu pamatuju. no problem. až na to, že se cestou rozpršelo. no a přivítání kazuko (nynější hostitelka), to bylo fakt šílené. v kontrastu s vyklidněnou a uvolněnou okásan z nagana to bylo jako dostat pěstí mezi oči, afekt na entou, hysterie, chlad. navíc se mi nelíbilo, že na má japonsky pronesená slova reaguje anglicky. zeptala jsem se, co tu teď je za kolegy. tři američani, taiwanec, thajec (probůh, jak se správně řekne obyvatel thajska???), japonsky nemluví nikdo. tak to je naprd, pomyslela jsem si. to bylo v kavárně. dům, kde rodina bydlí, stojí opodál na stejné ulici. když jsem vstoupila, udělalo se mi špatně - jakoby od listopadu, co jsem u nich naposledy byla, vůbec neuklízeli... všude prachu, milion zbytečných krámů, drobky, hračky, psí chlupy. nechápu, jak v tom můžou žít. a jak maruška, spolubydlící ze států, co jsem s ní - dnes odjela - byla na pokoji, nemohla aspoň posbírat smetí z podlahy a vysát (navíc z ní vylezlo, že v améru pracovala jako uklízečka!). takže se to všechno nakupilo a já měla pocit, že je všechno úplně špatně.

tak. a teď...

2009-04-04T13:49:00.002+02:00

vše, co se stalo a co se děje, beru tak, že se to dít mělo a má. vše souisí se vším. vše má svůj smysl. příčinu i důsledek. ... :-) už se zase usmívám. a hodlám toho sem dnes hodně namrskat. jen asi bude rozumější namísto jednoho dlouhého příspěvku zkusit podle jednotlivých témat připravit stravitelnější sousta. takže... začněme.

přesun proběhl

2009-04-01T14:06:00.002+02:00

ahoj. hlásím se z hina, kam jsem dnes odpoledne dorazila. radost z toho ale kdovíjakou nemám, ba naopak. už ráno u snídaně, před odjezdem z nozawy, jsem nedokázala zadržet slzy, jak mi bylo smutno. a co teprve okásan - po čtyřech měsících, co jí nonstop po boku a po ruce bylo několik mladých hlučných lidí, se naráz ocitla sama v prázdném penzionu, jen se svým tichým manželem, a ještě tišším synem, a bez psa.. věru k pláči. zážitků a informací mám dost, ale nějak se mi teď nechce nic víc psát. tak zítra nebo nějaký další den. doufám, že se z toho splínu vyspím a že kazuko (nynější hostitelka - jo, ta "náladová", o které jsem se mnohým už zmínila... byla jsem totiž na stejém místě už loni na podzim...) bude snesitelná. jestli ne, pokusím se dostat pryč na jiné místo. uf. brou.

piuška - poslední sbohem :-*

2009-03-25T03:33:00.002+01:00

to je pia. v těchto okamžicích se možná naposledy nadechuje. přijel totiž pan veterinář a okásan ke mně přišla a se slzama v očích mi sdělila, že se rozhodla její trápení ukončit, tak jak jsem to musela udělat i kdysi já se svým psem. celou dobu, co tu jsem, byla pia už de facto chodící mrtvola, posledních pár týdnů dostávala dvakrát denně po desítce nejrůznějších pilulek, zjevně pěkných dryáků, pak nemohla sama vstát, zvracela, a teď už několik dní ani neměla sílu k tomu se nechat vyvést před barák a vyvenčit... co mě ale překvapovalo bylo její štěkání. kdykoliv se od ní panička jen na pár metrů vzdálila, hystericky a bez ustání štěkala a štěkala... i když s ní pak byla, celou noc. to mi nešlo moc na rozum. ale tohle plemeno se od ostatních hodně liší tím, jak dokonale umí nejrůznějšími zvukovými a pohybovými prostředky ukázat, co a kde chce. že, raduz... takže tak. to oznámení mnou hodně pohlo, není to nic pěkného. ale určitě to bude pro piušku vysvobození. budiž jí v nebíčku blaze!

m a k r e l k a 鯖 m a k r e l k a 鯖 m a k r e l k a

2009-03-24T13:42:00.009+01:00

dnes jsme měli k večeři makrelu. a díky tomu jsem se dozvěděla opět mnoho nového a zajímavého...

japonsky se makrela řekne "SABA". znak je zleva tvořen radikálem ryby 魚 a vedle toho je modrá 青, čili názorně: 鯖. to proto, že má namodralý hřbet. hm. to by nebylo zas až tak vzrušující.

cool začíná makrelka být až ve frázi 鯖を読む aneb (doslova) "číst makrelu". co to je? ptáte se možná... neuhodli byste. tohoto obratu se prosím používá ve velmi speciální situaci: LŽEME-LI O SVÉM VĚKU. uveďme si příklad: někdo se mě zeptá, kolik mi je. ať už je důvod jaký chce, uberu si třeba pět let. v tomto kontextu lze pak pronést: ５歳鯖を読む (= říká, že jí je o 5 let míň než jí skutečně je; doslovný překlad se mi příčí... asi bych se do toho zamotala... v tomto dávám prostor komentátorům :).

makrela má hodně kostí. okásan se mě zeptala, jestli v mé zemi jíme jen ryby bez kostí anebo i ty s kostma. i ty s kostma, odpověděla jsem, samosebou.. a tak přišla řeč na to, jak se řeší, KDYŽ KOST ZASKOČÍ. japíci si už po dlouhé generace předávají následující velmi jednoduchou záchrannou metodu: bez kousání na jeden hlt spolknou kouli z rýže, případně druhou, jestliže ani třetí nepomůže strhnout uvízlou kůstku jícnem do žaludku, pak přichází na řadu lékař. a co u vás? zeptala se hostitelka. tak povidám, my pečivo a klidně koušem. nebo to je snad v každé rodině jinak? co?

... takže to je dnešní rybí story. a to mi teď asociuje jednu ze zpráv v tv - na jihu austrálie se vyplavilo na 80 VELRYB, minimálně 67 z nich uhynulo... :-(

letecká neštěstí & rekonvalscence

2009-03-23T05:41:00.007+01:00

fuj... už poněkolikáté dávají v tv záběry z dnešní ranní nehody letadla, co nezvládlo přistávací manévr na letišti narita. to člověku hned dojde, jak málo stačí... bilance: (jen?) 2 mrtví. z letadla uhel na mastném fleku. brrr... (a shodou okolností se mi dnes zdálo, že jsme měli nějakou rodinnou zahradní party a kolem kroužil červenobílý vrtulník a zanedlouho se zřítil nedaleko od nás - bylo to v nějakém velkém prosluněném městě v japonsku - pilot se stačil zavčas katapultovat... tohle jsem vyprávěla kamarádům i u oběda a padla námitka na ten katapult - skrz vrtuli asi těžko... no každopádně ten pilot dopadl mezi nás. měl na sobě temně zelený overal a japonec to nebyl.)

no jinak na to dobrodružství s liškou teď doplácím a stonám... neměla jsem si při tom výstupu sundávat kabát a brodit se pak mezi hroby metrem sněhu (samozřejmě nohy promočené během minuty) a už vůbec si pak dávat zmrzlinu. no ale už je mi o poznání líp než před víkendem a aspoň jsem zkonzumovala nějaké léky, co jsem s sebou přivezla, tak bágl nebude tak těžký. každopádně - jak to tak monitoruju, JAPONCI MAJÍ TUHÝ KOŘÍNEK. oni si úplně v klidu v noci v lázních myjí vlasy a s mokrou hlavou (bez pokrývky) se půl hodiny courají domů. anebo ta holčička - její fotka je na picasse - kolem všude ještě sníh a ona si s kamarády cestou ze školy sundá botičky a pokračuje bosky. my evropani si zimu bez topení těžko dovedeme představit, ale v japonsku se zatápí spíš výjimečně, když už se venkovní teplota přiblíží nule, a topí se jen večer a jen v jedné místnosti, kam se všichni nahrnou. a pak, než jdou spát, se naloží do horké vany, aby je nezáblo při usínání. když jsem jednou u morijů chtěla jít do sprchy hned po večeři kolem šesté, málem mi to zakázali, že to je nesmysl, že mi pak bude před spaním zima.

ad foto: moje premiéra s "masuku" (= rouška). nešlo jinak. pocity smíšené - na jednu stranu, jakoby mi nasadili náhubek, na stranu druhou úleva a dobrý pocit, že nechrchlám na kolegy a na hosty. WHEN IN ROME, DO AS THE ROMANS DO.

měsíc utekl jako nic

2009-03-19T06:10:00.004+01:00

no jo, už to jsou fakt čtyři týdny, co tu jsem (a zbývá ještě asi 6)...

z těch, mezi které jsem sem přijela, zbyl jen jusuke. dnes jsme s jusukem a ještě s haganem šli vyřídit pár záležitostí do města. než nám otósan na mapce ukázal, kam máme pro co zajít, stačila jsem si všimnout zvláštní věci... jusuke (japonec) se u toho pultu na recepci podivně lísal ke kolegovi z taiwnu (hagane). už u snídaně mu na dlouhou dobu položil dlaň na rameno, jemně ho hladil. a pak při úklidu, když oba scházeli ze schodů dolů, kde jsem stála, metr šedesát vysoký jusuke zezadu objal metr osmdesát vysokého haganeho (výška obou se díky schodům vyrovnala) a společně tak sešli půlku schodiště. hagane objetí neopětoval, ale ani se nebránil. no u té mapy - neboť jsem stála hned vedle nich - jsem to už nevydržela a zeptala jsem se jusukeho: "to je mezi japonskýma hochama normální se takhle k sobě chovat?" na to jusuke, že jo. hagane, když jsem se zeptala, jestli i na taiwanu, se (jako vždy) svým svérázným způsobem rozchechtal a začal se kroutit a říkat "máá" (= inu). tak já na to: "v česku se takhle projevují HOMOSEXUÁLOVÉ". na to jusuke "madži de!" (= Nekecej!) a hagane stále vykroucený a v záchvatu smíchu mával pravačkou, že ne (čili že není 4% - aha, tak mě teď napadá, jestli to je celosvětový průměr anebo jen český / evropský...). takže opět - naše kultury jsou jinde... anebo je to věkem? chovali by se (či chovají se) tak k sobě (ať už stále svobodní či již ženatí) japonští třicátníci, čtyřicátníci, padesátníci, šedesátníci, sedmdesátníci, osmdesátníci, devadesátníci, ...? je to jen další z projevů dětinskosti japonců? podotýkám, že tady těm klukům je 21 a 25 let.

i jinak SE OTEPLILO, a to dost výrazně. téměř na celém honšů se v těchto dnech průměrná denní teplota pohybuje kolem 20 stupňů celsia. na kjúšú už kvetou sakury, v televizi hlásili, že začly o osm (nebo kolik) dní dřív než loni. a vašek nám bude tvrdit, že se zěměkoule neotepluje... tss.. no jo, cestou z města jsme si s klukama sedli a při zobání dobrých rýžových "dango" kuliček na špejli měli čas na sluncem zalité aréně probrat trochu té politiky. tak jsem je seznámila s křupanem, který momentálně vévodí mé zemi. jusuke zas tvrdil, že japonská vláda není stabilní, furt mění stanoviska, na což hagane odvětil, že furt lepší než u nich, kde se to naopak nemění vůbec. mám velké štěstí, že jsem na pokoji s televizí a jsem v něm s ní sama, takže se můžu dívat, co to jde. a to taky dělám. už mám i svůj oblíbený kanál (nhk-bs2), je to taková japonská variace naší čt2, řekla bych. poměrně často tam jsou přenosy z jednání parlamentu a to je teprve jízda, když kluci (a holky - pár jich tam už taky mají) spustí v keigu (zdvořilostní japonština). denně do svého slovníčku v excelu vložím několik desítek hesel. výborně mě zásobuje i sama okásan, hostitelka. na slovíčka a výrazy, kterým mne zde rodilí mluvčí učí, bych těžko narazila v běžně dostupných knihách.

takže tak... jídla i studijního materiálu dostávám víc než dost. sem tam je čas i na zábavu. jak teď trošku roztál sníh, vydali jsme se prozkoumat okolní kopce. dovedlo nás to k magickému místu s hroby a buddhistickou svatyňkou. člověk žádný, jenom LIŠKA, chuděra, taková zubožená, asi vyhladovělá po zimě. okásan nám pak řekla, že se tam zdržuje kvůli ovoci a cukroví, které na hroby během roku nosí vesničané svým nebožtíkům... za jídlem se do těch míst prý vydává i medvěd... takže jsme měli štěstí, že tam zrovna nebyl! lištičku jsem natočila na video, tak to pro ilustraci přikládám. nejde o žádnou pecku, no ale něco do sebe tohle mýty opředené zvířátko má... k i c u n e.

dnes...

2009-03-11T13:31:00.004+01:00

... jsem poprvé stoupla na (sněžné) prkno ... a předtím jsem v TV chytla star trek ... a potom zase film v ruštině s japonskýma titulkama, moc pěkný a dojemný, musím teď vygůglovat, o co šlo ... dersu uzala ... režisér: kurosawa! tsss...

SNOWBOARD je geniální věc. nikdy by mě nenapadlo, že tomu hned tak propadnu. ještě před pár dny jsem si říkala, nechám to být, lyže mi stačí... jenže včera večer cestou z lázní se mi pod nohy připletlo něčí ztracené cingrlátko s méďou, co má v ruce bódo (z anglického "board"). to bylo jasné znamení. navíc celé úterní odpoledne silně sněžilo, přibylo dobrých dvacet čísel. tak jsem na to hned po práci vlítla, ještě s kamarádkou lamb, která na tom stála podruhé. měly jsme dvě hodiny. celou jednu hodinu trvalo, než jsme si v půjčovně vybraly tu správnou výbavu, přesunuly se 50 metrů k vleku, no a hlavně, sručkovaly z toho kopce (pro začátečníky) dolů. při tom prvním sjezdu jsem to neviděla růžově, nevěřila jsem, že ujedu dva metry bez pádu. ale ono to pak najednou šlo a já si ten svah do oběda dala celkem sedmkrát!

jinak nám odjel náš milovaný usměvavý a hodný a do soto-ju (lázně) zblázněný RIKI a přijel taiwanec HAKANE (s jehož jménem mám trochu potíž... často se přeříkávám a místo toho na něj volám HATAKE = "pole"... což mi připomíná zase lamb a to, jak mi svou krásnou angličtinou říká "páv" - místo "pávla" - a já jí povidám, že to je v češtině "peacock"), což je asijská kopie romana kouřila... no je tu teprve den, takže s nějakou kritikou nebo pokusy o charakteristiku osobnosti bych ještě pár dní počkala. nicméně se u mě (to je taky novina - jsem přestěhovaná ze sklepa do pokoje pro hosty a mám ho jen pro sebe!!!) před chvílí stavoval a chtěl, abych mu do sešitku se snoopym napsala odpověď na nadepsané otázky: 1) Where are you from?, 2) What is your name? ... hakane nemluví anglicky, tvrdí, že neumí, kdo ví... je skvělé se tu konfrontovat s lidmi z různých zemí, co se učí a hovoří japonsky. začínám čím dál tím víc vnímat FONTICKÉ ODLIŠNOSTI v závislosti na rodném jazyce toho kterého mluvčího. například u čínštiny (kterou se na taiwanu mluví) - není snadné rozlišit přízvučné a nepřízvučné souhlásky (k-g, t-d, p-b, ...). z hakaneho nakonec vylezlo, že je haGane. kolikrát se neudržím a chytnu záchvat smíchu z toho, jak mluví. přesto je mi jasné, že i moje japončina musí být na poslech trága. co mi už bylo vytknuto je to, že neintonuju. budu muset nasadit nějakou metodu, jak si tu japonskou kadenci osvojit. zřejmě nahrávat na diktafon a pak po nocích papouškovat. no tak začít bych mohla třeba s tímhle: http://www.youtube.com/watch?v=EOGVIjIyh_E

důležitost vzhledu

2009-03-07T03:40:00.003+01:00

ten člověk na fotu není žena, nýbrž muž. jmenuje se džuniči okada, je to herec a uvádím ho tu proto, že mi japonky opakovaně tvrdí, že se mu podobám. řikám, jo, díky, to mě fakt těší, že ve mně vidíte chlapa. na to ony, ne ne, on je hrozně kawaii, tak jako ty... kawaii (roztomilý, hezunký), bidžin (krasavice/krasavec), kireina (krásný, pěkný).. všemi (a nejen) těmito slovy lze označit pohledného člověka. japonci se vyloženě vyžívají v hodnocení vzhledu a stylu oblékání u druhých i u sebe. ze začátku jsem často byla na rozpacích, nevěděla jsem, jak mám reagovat... to je furt dokola "se ga takai!" (ty seš ale vysoká!), "kao ga čiččai" (ty máš ale malinký obličej), "aši ga nagai" (dlouhé nohy), "me ga kirei da né" (krásné oči), "sutekina sutairu!"(boží styl), atd. tudle si mě juka s júko zase prohlíženly a začaly něco o nose, tak jsem se zeptala, co mají na mysli... velký objev: JAPONŠTINA NEŘÍKÁ "VELKÝ" (ókii) A "MALÝ" (čísai) NOS, NÝBRŽ "VYSOKÝ" (takai) A "NÍZKÝ" (hikui). myslím, že i k tomuto se bude poutat zajímavá historie... já ji však neznám. kdybyste měl někdo nějaký nápad, sem s ním! ... takže mi holky řekly, jak mám "vysoký" nosánek, na to já, hm, co už, no, a ony, že by taky takový chtěly, ten jejich "nízký" že je nuda.. jiný kraj, jiný mrav, jiná měřítka krásy.

za toho okadu se na ně nezlobím, poněvadž je to takový androgyn, jako ostatně většina původních obyvatel země vycházejícího slunce. všichni jsou malí a hubení, mají krátké a křivé nohy, jemné rysy v obličeji, ... hm.

holky se děsně patlají všelijkýma malovátkama, doma i na veřejnosti. o zevnějšek úzkostlivě pečují i kluci. frčí odbarvování vlasů (vše, co je světlejší než jejich havraní čerň, pokládají za blond...). japíci si taky potrpí na drahých značkách oblečení i kosmetiky. no ale pochopitelně ne každý má na to si pořizovat vše od nike či diora.. v tokiu jsem ještě delší dobu nepobývala, ale zrovna před pár dny mi kdosi říkal, jak tam byl nemile překvapen velkým množstvím bezdomovců. já viděla pár houmlesů, jen když jsem procházela někde pod zemí na nádraží. a to mě zase příjemně překvapilo, jak byli upravení, každý na svém kousku kartonu hezky symetricky v rohu koridoru...

takže už ne bruce willis, ale džuniči okada..

co týden dal a vzal..

2009-03-06T03:53:00.010+01:00

zaregistrovala jsem se na FACEBOOKu. důvod - všichni, co jsem tu potkala, tam jsou a ptali se mě, jestli já též... nebyla. no tak už jsem.

jinak týden vzal (nezemřely, jen se navrátily ku tokiu pokračovat ve studiích...) DEBBY a HIEN. kamarádky. jedna z taiwanu. druhá z německa, ale napůl vietnamka a napůl číňanka. na podzim, když jsem potkala lidi z hong-kongu a z taiwanu, neměla jsem jasno, co je ostrov a patří k číně nebo jak to vlatně je. myslím, že se hodně lidem z evropy tato dvě místa pletou. "made in china", "made in taiwan", "made in hong-kong"(?). btw, v pokoji to vypadalo tak, že každá z nás měla v posteli bílý laptop... většinou asus... což je taiwanská značka, jak mi vyjevila právě debby. debby studuje ruštinu, chtěla původně japonštinu, ale neuspěla u přijímaček. přesto už má v kapse nejvyšší level mezinárodně uznávané zkoušky z japonštiny.. přes svoji kamarádku, co umí česky, se naučila i pár českých slov a frází (dobrý den, kamarádka, nashledanou, bonbony, sníh... :-), což bylo fakt roztomilé slyšet. hien je zas takový ďáblík, pořád se svíjí v záchvatech smíchu... narazila jsem v japanu už na několik dívek s vietnamskou krví v žilách a vždy to byla - ve srovnání s japonkama či číňankama - velice hlučná stvoření.

přijeli LAMB a CAM. krásný mladinký páreček z anglického leicesteru. ona (jehňátko) mi krutě připomíná kaču, co chodí s jirkou volným. jinak zezadu a chůzí taky haninku doležalovou. on zase (z profilu) adama puchara a (pohyby a chůzí) martina rusňáka. jinak, v japanu jsou od listopadu a páč mají za sebou střední hereckou, podařilo se jim zahrát si jako kompars v novém filmu s názvem "the memoirs of a teenage amnesiac".

taky přijel ARIAN, (bludný?) holanďan, co léta dělal softwarového inženýra a už toho má dost.. tak vyrazil do malajsie, z tama do japanu a pak chce do kanady za prací, ale nějakou manuální, co se nebude týkat počítačů.

dále tu pár dní pobyly dvě "27", JÚKO A JUKA (ano, zpočátku bylo těžké si jejich jména zapamatovat a zároveň rozlišit, která je která), povoláním servírka v italské restauraci a cvičitelka psů (to mne překvapilo), fajn holky... ale japonky, což znamená velký svéráz, směs dětinskosti a (jsou-li starší než vy, byť jen o pár měsíců) povýšenosti. bohužel (já tohle opravdu nemusím) se v japonské společnosti pořád hledí na to, kdo je starší a kdo mladší, podle toho se volí úroveň jazyka a způsob chování. no ale nijak dramatické to nebylo. my cizinci máme tu výhodu, že můžeme dělat chyby, mluvit přehnaně důvěrně anebo naopak zdvořile, a je nám to tolerováno... jiné to je u mladých dospělých, co nastupují do firem. naučit se keigo (tj. zdvořilou japonštinu) je pro ně nutnost, jinak jsou ztraceni.

když už jsem takhle sklouzla k představování svých kolegů, nesmím opomenout dva hochy, co tu jsou už od prosince, a těmi jsou RIKI a JUSUKE. riki je z havaje, je mu 41, je 4. generací japonských emigrantů, rád by našel v japonsku nevěstu, je moc hodný, což mu ostatní vytýkají.. jusuke je zase japonec z ostrova hokkaidó, ten se furt směje tomu, co říkám a jak to říkám, no už jsem si zvykla.

a pak ti nejdůležitěší, a sice "maminka" s "tatínkem", čili OKÁSAN a OTÓSAN, hostitelé, věk 66 a 75, ona upovídaná, přísná ale spravedlivá, on tichý, nenápadný, všeznalý. a taky jejich pes, PIA, 8 let... aha.

tak to jsou lidé, s nimiž teď žiju.

práce je fajn, ve volném čase, kterého je dostatek, se učím, čtu, povídám si s lidma (japonky mi daly během těch pár dní víc než celá léta studia doma... a nádherného přízvuku těch dvou britů si užívám, kdykoli promluví), chodím do lázní (už mám 7 z těch 13 za sebou), lyžovat jsem byla už třikrát, hodlám vyzkoušet prkno, jen se trochu bojím těch pádů na začátku... a taky nevím, jestli zvolit regular (levou nohou napřed) či goofy (naopak)...

jinak včera jsem poprvé byla v KARAOKE baru. nikdy dřív mě to nelákalo, přišlo mi to jako typická japonská úchylárna, no ale nakonec to byl docela povedený večírek. mou první písní bylo close to me od the cure, jediný song od nich, co byl k dispozici... no výběr byl velmi omezený, takže jsem pak volila jen to, co docela znám (hyperballad od bjork, heartbreaker od dianne ?, rape me od nirvany, teardrop od massive attack, express yourself od madonny, ... někdo to i natáčel a fotil, tak sem pak pro ilustraci a pobavení dodám nějaký materiál... hehe, teď sedíme všichni v jídelně a zrovna když o tom píšu - aniž by o tom věděli -, tak mi tvrdí, jak ta moje bjork byla podobná originálu a jak se jim to líbilo. fakt je, že jsem za tenhle kousek dostala 85 bodů - ten přístroj v karaoke boxu po každé písni automaticky vyhodnotí, jak povedený zpěv byl a jak se člověk trefoval do hudby. nechtěli jsme včera odejít, dokud někdo neudělá 90 bodů.. to se povedlo camovi, on i jeho dívka zpívali naprosto úchvatně a samé zajímavé písničky..). takže kara-oke (z japonského "kara" = prázdný a anglického "orchestra")... půl hodiny téhle švandy v baru heaven, kde jsme byli, vyjde na 300 jeníků (na osobu), i s pitím nás osm po třech hodinách platilo dohromady 22 tisíc jenů, což mi přijde jako hodně. nemusím opakovat.

JLPT 2 je doma!

2009-03-05T08:21:00.002+01:00

jupíí... (co ty, juro, a JLPT 1?)

KOMENTUJTE!

2009-02-27T13:57:00.002+01:00

až včera jsem zjistila, že byl tento blog nastavený špatně - nešlo anonymně komentovat. už jsem to změnila, takže sem může kdokoli cokoli psát, aniž by se musel někde registrovat - stačí jen pod textem komentáře v nabídce "komentovat jako" zvolit "anonymní". nicméně budu ráda, když příspěvky budou aspoň podepsány. aloha.

"この男は女湯をのぞく男です。"

2009-02-27T13:33:00.003+01:00

"tento chlap šmíruje ženy v místních lázních," je napsáno na plakátku s vyobrazením muže, který mi docela připomíná jednoho kolegu, co chodí do onsenu dvakrát denně.
právě jsem se vrátila ze své první koupele tady v (pokud jde o počet obyvatel, pětitisícové) nozawě. jak jsem se již dříve zmínila, těch lázní tu je třináct. hodlám je prubnout všechny. nejsou to žádná načančaná střediska pro zazobance. zrátka a dobře ze země vyvěrá horký pramen (surový, plný síry, ach, vůně zkažených vajec...), tak se trubkama namíří do dřevěných kádí, kolem stojí lehké stěny (rovněž dřevěné... a plné škvír!!!) a člověk sem může zajít, kdy se mu to zlíbí, navíc, celá tahle sranda je zdarma. voda má něco mezi 40 a 50 stupni. v kontrastu s venkovní teplotou (sníh se ještě drží) to je ale jako vlézt do vroucího kotle. uufff. no chvilku to trvalo, než jsem se ponořila celá.
příště vezmu foťák a zdokumentuju toho "nozoki" (šmíráka") - nemá to chybu... nechápu jako, co by mu kdo chtěl nebo mohl udělat, kdyby se našel. spíš jde o ostudu, která za tím vyvěšením jeho portrétu jakože je.

usagi & usocuki (králíci a lháři)

2009-02-23T06:07:00.003+01:00

včera u večeře jsem s rodilými japonci řešila otázku numerativu u králíků/zajíců. jedním z mnoha úskalí japonštiny jsou právě různé způsoby počítání podle tvaru či velikosti té které věci/zvířete. malá zvířata (psi, kočky, ...) se ozníčají "hiki", velká "tó", ptáci "wa" (znak pro křídla). jenže "wa" se používá i pro vyjádření počtu králíků - to jsem tedy řekla, ale japonská strana ze mě přede všema udělala úplného debila... jak může být králík "wa", jako... no tak jsem ztichla a nechala to být. před chvílí tu byl pan veterinář (pia - ta fena - se teď složitě léčí), hostitelka mne představila, že jsem z česka, na to dochtor, jo, jágr, jo, řikám, a taky čáslavská v roce 64, a tak... a okásan (oslovujeme tu hostitelku "paní mámo" :) mu povidá, jak se furt v tom jejich jazyce vrtám a na co se ptám a jak jsem tudle tvrdila, že králík je "wa" ... ha ha ha... ovšem pozor - na to pan doktor: no ale to je prauda. v době edo buddhističtí mniši, pokud jde o maso, směli jíst jen fógly... jenže klukům holohlavým zajíčci/králíčci (které zřejmě potají lovili) natolik chutnali, že si vymysleli spikleneckou teorii: KRÁLÍCI JSOU TAKY PTÁCI, PROTOŽE MAJÍ KŘÍDLA (UŠISKA), které jim však neumožňují létat. tak mě vzápětí okásan označila za hakugaku (sečtělou)... své "wa" jsem včera podložila učebnicí, inu, poněkud zastaralou. pokládám to za opravdu vrcholně nestoudné, že jsme v roce 2001 začínali s nakopírovanými skripty od české autorky z 80. let, kde to je samý "soren" - SSSR -, obrázek možná jeden, psáno na stroji... a to i navzdory tomu, že už v té době bylo dávno k dostání mnoho nesrovnatelně kvalitnějšího materiálu v angličtině... tady v japonsku se skoro na všech intenzivních kurzech a jazykovkách používá minna no nihongo z konce 90. let. vyběr na počátku třetího tisíciletí rozhodně byl, ale vůle dát co nejvíc studentům, to asi ne. akorát se trochu přihnojilo ego autorky těch skript, která kdysi japanistiku v olomouci vedla. ... no ale jak se říká, že na všem zlém se dá najít i něco dobrého, tak nebýt zastaralého záběru té knihy, neblýskla bych se teď okřídlenými králíky. to mi ještě připomíná pověru... masako z prefektury ibaraki, u které jsem byla na podzim, kdysi dětem pořídila králíčka, teď už jich mají něco přes dvacet. zverimexy to nechtějí, přátele už všechny podarovala... tak řikám, proč je nejíte? cože?! ty nevíš, že když sníš králíka, narodí se ti dítě s roštěpeným horním rtem (zrovna takovým, jaký mají ti micáci)?! ha.

začínám na vlastní kůži poznávat, že s japonštinou nemáme problémy jen my cizinci, ale neovládají ji ani samotní japonci. každý mi říká něco jiného. velkým objvem tu pro mě posledně mimo jiné bylo to, že když se mě někdo zeptá na sourozence ("sourozenci-kolik?"), mám odpovědět číslem, v němž jsem zahrnuta i já. to ale kóiči z letadla odmítal, že to je špatně, blbost, ne-e. tak jsem to otevřela znovu i tady... jeden řekl, že jo, druhý že ne. a pak jsme se shodli, že je nejlepší odpovědět ne pouhým číslem, ale už určením konkrétních sourozenců (např. dva starší bratři). ta otázka je totiž víceznačná (může se vyložit jednak jako "kolik vás je sourozenců?" anebo "kolik máš sourozenců?"). a takové maličkosti aby člověk řešil pořád... nejenže nevím já, ale neví ani JAPONCI. a pak, aniž ví, že neví, zarputile tvrdí, že já nevím. a snadno potom působí jako LHÁŘI (usocuki).

no nic, jdu se projít. chtěla jsem dnes vyzkoušet ty lyže, jenže ráno pršelo, pak sněžilo, teď obojí, no moc lákavě to nevypadá. ale nahoře (1650m) by to mohlo být fajn... tak zatim.

p.s.: nejen roštěp... http://www.youtube.com/watch?v=u1Dxn3VWOws

nozawa onsen

2009-02-21T14:40:00.003+01:00

dnes ráno mě pan morija vyprovodil do tokia na dálkový bus, kterým jsem se přemístila na první z pouhých dvou působišť svého jarního wwoofingu: do pensionu tannenhof v lyžařském středisku nozawa onsen (onsen - to jsou přírodní horké prameny - lázně - to, co na japonsku miluju snad ze všeho nejvíc). hádejte, kolem čeho jsme jeli! kolem té sopky!!! ASAMA. opravdu z ní vychází kouř. fffúúh. k zastávce, kde jsem vysedla, pro mě dojel pan domácí (tipuju, že mu může být k osmdesátce) v super hi-tech toyotě á la tank (ten pension je totiž uprostřed svahu). je tu šest dalších kolegů (taiwan, hawai, německo, austrálie, rumunsko, japonsko), všichni mluví dost dobře japonsky, cemuž jsem velmi ráda, všemu vévodí pohodová hostitelka a nádherná fena bernského salašnického psa. zatím mám ze všeho dobrý pocit. práce se týká de facto jen snídaně a večeře, takže toho jde za světla hodně podnikat - hlavně lyžovat - což jsem netušila, ale máme tu k dispozici denně dvě permanentky... plus výpůjčení výzbroje (nebo výstroje... jakoby to bylo včera, co nám to viktorýn s masařkou na horách v kvartě vysvětlovali... no zkrátka lyží, botů a hůlek) vyjde na 500 jeníků (dělím teď asi 4), takže si tu asi po pěti letech i zalyžuju - ten kopec vypadá luxusně. snad bude ještě dlouho sníh. mimochodem, po prvním noclehu u morijů i tam napadlo trochu sněhu, prej letos poprvé. a dnes tady v noci taky zatím nejvíc za celou sezónu. podmínky jsou teda ideální. v nozawě, jak už název napovídá, je též spousta onsenů, 13 z nich je zdarma, takže bude co zkoušet. hráá. vypadá to, že to budou fajn prázdniny. hlavní je tu ale ta japonština. krásná. příliš pozitivních slov? uvidíme, co bude dál...

morijovi

2009-02-21T14:18:00.004+01:00

první dva dny (a noci) jsem přečkala u morijů v morojamě :-) . asi nejen kvůli tomu, že jsou stejně staří jako moji rodiče, se u nich cítím jako doma... jejich péče a starostlivost je ale trochu přehnaná. morijovi mají autistickou dcerku - musím uznat, že dustin hoffman odvedl v rainmanovi věru mistrný kousek. včera jsme s paní morijovou zdobili oltářík pro svátek panenek. to mi taky připomíná film, a sice kurosawovy sny, v němž panenky, co jsou na stupíncích vystaveny obživnou a tak... čekala jsem podobný sen, ale kvůli silnému zápachu některé z komponent této výzdoby jsem nemohla spát (uložili mne do stejné místnosti). navíc do toho, jako každý večer cca od 21 do 23 hod kaori (ta dcera) přímo nade mnou skákala a dupala, až jsem mysela, že se za mnou propadne. takže nic, furt tam nehnutě lapěly. tento svátek (japonsky "hina macuri") oslavuje holčičky a připadá na 3. března. zdobit se může od prvního jarního dne dle starého kalendáře (ten připadá na 4. února - zajímavé, což?), zato se ale musí po 3.3. co nejrychleji sklidit. po dokončení oltáříku jsme vyrazili na oběd a pak na skok do knihovny... kde na pultíku s novými knihami byl... ŠVEJK! v japonštině, pochopitlně... byl to báječný pocit něco takového vidět. to je k pobytu v morojamě asi vše.

už

2009-02-21T08:14:00.003+01:00

tak jsem tu. LETy byly oba v klidu (jen v mnichově jsme už nalodění skoro hodinu čekali, než rozmrazí vodu v trubkách), moc se mi nikam nechtělo, ale jakmile jsem v londýně přišla k bráně a uviděla japonce (například dívku, co zírala půl hodiny do zrcátka a mezi všema si zdokonalovala make-up, anebo chlapce, co si zodpovědně kapal do očí, ... anebo každého druhého s rouškou) - to mi v okamžiku vykouzlilo úsměv na tváři a začala jsem se těšit.

v letadle jsem seděla vedle mladého japonce jménem KÓIČI - velice fajn kluk. skoro měsíc cestoval po evropě - tenhle obor v lednu v japonsku dostudoval... narozdíl od nás japonci si za studium musí platit, tedy jejich rodiče. nejde o žádné malé částky - takže většina mlaďochů se spokojí se standardními čtyřmi lety studia a hned si hledí najít si co nejdřív práci - která se povětšinou naprosto míjí s oborem, který studovali. přes tohle jsme došli i na téma manželství. když se mě zeptal, jestli se chci vdávat, odpověděla jsem, že fakt ne, snad kdybych čekala dítě... což už je v našich končinách docela běžným postupem - těhotenství a posléze svatba - na to on, že to je v japonsku docela ostuda. to mi připomnělo slova paní presové, pedikérky - že jsme my češi neznabozi a proto třeba ve srovnání s italkama působíme jakože můžeme kdekoliv a s kýmkoliv a to taky kvůli tomu, že většina bere prášky proti otěhotnění. řikám, no jo, je to trochu šílené, že sotva u nás holka dosáhne 15, gynekolog jí naordinuje antikoncepci. na to kóiči: u nás není stanoveno, od kdy spolu mohou mladí zahájit sexuální život, většinou začínají v 18. a antikoncepci holky skoro neberou, neboť je to nezdravé (škodlivé pro tělo). kóiči patřil do té poloviny s rouškou (které říkají "masuku" - maska). zajímalo mne, jestli je sám nachlazený anebo se bojí, že něco chytí od druhých lidí. důvodem byl (opět škodlivý) nevhodný tlak v letadle. hmmm... tento chlapec mi taky daroval náramek s velmi důležitým poselstvím: "džišin wo motte kudasai" ("věř si") - v souvislosti s mojí japonštinou, když jsem si ověřovala správnost skoro všeho, co jsem řekla... dobrý kluk.

... pro tuto chvíli musím končit...

krank

2009-02-08T17:03:00.006+01:00

plánovaný odlet 2.2. jsem z důvodu nemoci musela odložit. potěšilo mě pak zjištění, že byly oba spoje (mnichov - londýn, londýn - tokio) ten den - kvůli sněhové kalamitě - zrušeny. náhody neexistují.

zkouška sirén

2009-01-12T18:00:00.000+01:00

húú

japan 08 e-mail no.5

2008-11-12T01:39:00.000+01:00

ahoj vsichni.tak vcera jsem se presunula na sve posledni stanoviste - tentokrat jde o mesto jmenem hino nedaleko od tokia (z centra asi hodinu vlakem). jsem nadsena - krasne misto, krasni lidi, pes, pracovni doba od desiti do sesti, teply pokoj, teple jidlo... tri tydny jsem doposud travila s rodinou, ktera, podle meho soudu, byla docela crazy. hostitelka skvela baba, ale trochu chaoticka. spousta zajmu, ktere sama nestiha, tak ji s tim pomahaji dobrovolnici.. tak jsem ji treba zaskakovala na lekci cajoveho obradu - vyborna meditace, neni to ale vubec lehke... nebo v tom bambusovem haji, o tom jsem uz psala posledne. inu, pan hamano, kapo bambusoveho klanu (sestavajiciho ze samych duchodcu) me pozval na vylet, navstivili jsme akvarium v sousednim meste oarai, bylo tam i predstaveni delfinu a lachtanu, neudrzela jsem slzy, jak mi tech zvirat bylo lito, tezce vydrezurovani tvorove se tam placali na kousku mista... clovek si fakt podmanil vse... mistni priroda naprosto postrada panenskost, vsude jsou nejake hi-tech pomucky... nejvetsi ulet byl, kdy jsme se s panem hamano jiny den vydali k vodopadu fukuroda - nejen ze to tam byl samy stanek s obcerstvenim a suvenyry, ale oni letos otevreli supermoderni stavbu hned naproti tomu vodopadu, kde se z kazdeho patra nabizi jiny pohled na tu vodu padajici dolu... maji tam i vytah... a na chodbach zpivajici svetelne dekorace. fujtajbl. co si ovsem japonci nepodmani, o tom zadna, tak to je zemetreseni. je fakt zvlastni, jak se vse, co si preju, plni. jeden den jsem si tak premyslela, ze uz bych sakra mohla zemetreseni zazit, kdyz uz jsem tu nekolik tydnu a podle statistik se denne zaznamenaji dva az tri pripady... a just.. spim spim a naraz zuch, psi se rozestekali, nejdriv jsem myslela, ze nekde neco spadlo, ale pak mi to doslo... mela jsem z toho ohromny zazitek, srdce mi vzrusenim malem puklo, zaroven jsem si ale uvedomila, ze nevim, kam se schovat, jestli to bude pokracovat a silit... muj milovany kantor flanderka nam kdysi na hodine objasnil, ze nejbezpecnejsi misto pri otresech pudy je bambusovy haj, fajn, to bylo asi deset metru od mista, kde jsem lezela, ale v jednu v noci bych tam fakt nesla... jinak se radi zalezt pod pevny stul, nebo mezi futra - a samozrejme otevrit dvere, aby tam clovek nezustal zataraseny. no nic., tak jsem pak rano rodine rekla, to bylo ale zemetreseni v noci, co? a oni, coze, my si niceho nevsimli... byly to jen dva stupne richt. sk. ... pro me kazdpoadne mega adrenalinovy sport... japonsko jee proste jina planeta. s kamarady jsme se shodly, ze se tu citime jak v komiksu manga... je to tak.krome pana hamano me pozval i pan watanabe. tento clovek me od zacatku zvlastnim zpusobem pritahoval - chtela jsem ho poznat bliz... jednoho dne prijel a odfrceli jsme k nemu domu, jeste s jednou znamou... bylo to podruhe, co jsme se videli. a ja se behem toho sezeni zminila o masazich, tak on priskocil a zacal me masirovat, vubec mi nebylo divne, ze me docela cizi chlap tluce prstama do hlavy a cucha vlasy, nebo vyhrnuje nohavice a macka ruzne body... on i jeho zena jsou cleny nabozenskeho seskupeni jisteho muze, jehoz jmeno si uz nepamatuju, dostala jsem o tom chlapkovi pet knih... pak me pan watanabe pozval k sobe domu na tri dny, to jsem mohla neprijmout. jenomze jsem tam zazila pekelnou noc - tentokrat me neprobudilo zemetreseni, nybrz hluk ze spodniho patra - chytla jsem napul ve snu paranoiu, ze on a jeho zena jsou kanibalove a chteji me zabit... nebot> ta sekta, odjeli, aniz by mi rekli, kam a co tam, taky mi dali pokoj se smrtelnou pozici postele (podle feng-suej... s nohama naproti dverim), kdyz jsem vecerela, divne po mne pokukoval a ptal se, jak mi chutna, at papam... pak me ponoukal k tomu, abych se sla osprchovat... no a ty zvuky uprostred noci, znelo mi to, jak vyklizeni mrazaku... takze jsem si to naraz dala vsechno dohromady... nastesti jsem prezila, nic zleho mi nikdo neudelal. asi slo jen o takovy zachvev xenofobie, co ja vim..to jsem se zase rozepsala... tak ve strucnosti, byli jsme jeste ve meste iwama, kam odfrcela ta izraelka trenovat aikido, taky jsem navstivila international centre a zasla na lekce japonstiny, uzasna pani ucitelka mi dala hromadu materialu, cd, rady... jinak deti tu jsou pekni fakani, nabizi se mi vyjadreni nasty little sprats... vse souvisi se vsim... o tom snad priste. no uz se mi to krati, coz? ... fota chci aktualizovat, ale ten system na gmailu me vytaci... hm.mejte se krasne,paj.

japan 08 e-mail no.4

2008-10-24T08:38:00.000+02:00

co noveho v jp? minuly tyden jsem stravila konecne se svyma vysnenyma kozama, celkem jich bylo osm, ctyri letosni micinky, dve lonske, jedna dvouleta a mamina trileta, nepletu-li se. aby temto holkam clovek prisel na kloub, na to je asi potreba delsiho casoveho useku nez je par dni... asi se me jeste docela baly. mela jsem za to, ze jsou kozy velmi inteligentni tvorove, ale hostitel (neco mezi borisem palenikem, igorem judasem a zdenou mesickem... btw. porad tu potkavam lidi, co mi pripominaji nekoho od nas, fakt prca - jen namatkou> barca lungova, gregor, marta kudelova, ... a tak) mi hned po mem prijezdu rekl, ze to tak neni a ze mi to ukaze, az bude hezky. kozy totiz nemaji rady dest, takze je vodi na pastvu jen za pekneho pocasi. co jsem jako mela videt, to nevim... asi ze nebyly jak cvicene opice, no. skvele je, ze koza toho nepotrebuje vubec moc - jen vodu a neco zeleneho na zub. zadna z tech osmi v teto dobe nedava mleko, jen bobky, ktere pak tito biofarmari vyuzivaji jako hnojivo. warum nicht? taky meli sto pipen, nadherneho pejsanka, co stekal jako agata a taky se tak choval a vlidne dival a naprosto neuveritelne bystrou kocku s rolnickou na krku, kterou si pan domaci, kdyz se trochu napil (coz bylo kazdy vecer... he he, takze mu manzelka i dve deti, 6 a 13 let, vzdycky rikaly "jezis, ty ses zase zlitej", japonsky samozrejme... on totiz trpi alergii na alkohol a presto si dava... ouje....) donesl z venku do domu a plazil se tam s ni po zami, valel sudy a tak, fakt docela zajimave divadylko. hm. vcera jsem zase byla na navsteve u pani, co ma krizeneho kocoura americke kratkosrste kocky a spesl druhu shamu (tak nejak), ta kocka ma normalne posledni ctvrtinu ocasu stocenou jako chameleon (samozrejme s chlupama) a zvlastni modry kukuc. jinak ty kozy jsou kozy japonske, takze je dost mozne, ze jen nase ceske jsou chytre. jinak co tu je taky jinak, tak je snehlak, to jsem ted jela se soucasnou hostitelkou shanet veci na halloween do obrovskeho nakupniho centra a meli tam uz vanocni vyzdobu, tak jsem se dozvedela, ze japonsky snehulak sestava jen ze dvou kouli, ne jak nas ze tri.... a to je mnohem vic kawaii (roztomile), to jsem musela uznat, ze jako jo. tech rozdilu je obrovska spousta a nejen v kontrastu s japonskem a japonci, ale i s jinymi narody... v penzionu jsem byla s holandanem... zatimco my rikame, ze je manzel pod pantoflem, japonec, ze je pod zadkem, holandani ho mrskaji pod palec. v holandsku je cerna kocka symbolem smuly jen tehdy, prejde-li cloveku pres cestu zleva doprava... jednou jsme cernou kocku na prochazce potkali, ale bylo to v klidu, sla zprava doleva. holandan taky nikdy nerekne "vidlicka a nuz", nybrz jen "nuz a vidlicka" - to pak schvalne otestuju sve zname nederlandisty, nakolik ovladaji svuj obor... posleze jsem si ale vzpomnela na nase "vidlicky a noze skacou po dvore, protozes rekl coze". s holandanem jsme se s hostiteli rozloucili tak, ze jsme jim udelali na snidani palacinky, testo jsme meli stejne, ja udelala ceskou klasiku s marmeladou, ale on ruzne variace se syrem, se slaninou, jablky a rozinkami... bylo to bajecne! ted jsem tedy v prefekture ibaraki, kterou z rise rostlin reprezentuje ruze (japonsky bara... i-bara-ki), je tu jeste leto, jsem nedaleko od pacifiku, uz me tam i vzali, aaach. jinak v teto oblasti v dobe tokugawa kvetla bojova umeni... a je to mu tak dodnes. dnes jsem se rozloucila s kolegyni z izraele (btw, vypada uplne jako ta nase vzdalena pribuzna - jak nas loni navstivil regev? s manzelkou a dcerou... jako ta dcera, taky priblizne stejne stara...), ktera se ted vydala na mesic trenovat aikido. taky je tu jeden brazilec, sestnactilety, jako exchange student pod zastitou rotary clubu, velmi velmi rozumny chlapec, na svuj vek, a usmevavy jako slunicko - takze vubec nevadi, ze tu ted lije jak z konve. jo, jinak jsem tento tyden pomahala skupince dobrovolniku, panu v duchodu, v bambusovem lese.... a tak mi to slo, ze me jejich sefik chce vzit v pondeli nekam na vylet, i s manzelkou, coz se nikomu z mych 78 predchudcu nepodarilo, prej jsem byla nejsikovnejsi... takze geny se asi nezaprou. u koz jsem mela bohuzel fotak uplne vybity, ted uz jede, ale zase neni, kdo by mi pujcil kabl k napojeni k pc... tak to bohuzel nejakou dobu potrva, nez svoji galerii doplnim.hm, to by pro dnesek mohlo stacit.

japan 08 e-mail no.3

2008-10-11T15:15:00.000+02:00

ted se nachazim ve velmi utulnem pensionku jmenem tengallon hat, v casti japonskych alp zvane norikura kogen. krasu tohoto mista jste mohli posoudit dle fotek, co jsem poslala. v teto souvislosti petanovi vzkazuju, ze si s zadnyma barvickama a nastavenima hrat nehodlam, ani tu cocku trickem cistit nebudu. proste ne. tecka.pani kubickova - velmi dekuji za uzasne cteni. musim se chytit tematu s krevnimi skupinami. *Fyziognomicky jsou Japonci ci Japonky asi k nerozeznani a pro nas urcite i exoticti.Musí to byt legrace kdyz mate kolem sebe samo cernovlase a sikmooke. Nedavno jsem se docetla, ze sikmooci maji pouze jednu krevni skupiny, ale uz jsem zapomnela jakou. Domnivam se, ze to bylo A. Cetla jsem to v souvislosti, ze v nasi republice mame nedostatek krve, nebot cernosi maji skupinu 0 a sikmooci asi to A. * na prvnim miste, na druhem miste, i na tretim miste, kde jsem zatim pobyla, na to prisla rec. u postizene pani kazuko byla jednou na navsteve velmi energicka pani, mela milion otazek a ja ochotne a zivelne odpovidala, nacez ona nasi konverzaci s huronskym smichem zakoncila slovy, ze musim byt krevni skupina 0 (podotykam, ze zde jsem narazila na mirne nedorozumeni, nebot japonci hovori o skupine *o*, jako pismeno mezi *n* a *p*, zatimco ja si ze skoly pamatuju, ze to je 0 jako *nula*... zde vas vsechny pritomne, zejmena svoji matku, vystudovanou ucitelku prirodopisu, zadam o vasi interpretaci krevni skupiny 0 - pismeno ci cislo?)... ja jen nechapave zirala a vsichni z toho meli obrovskou curinu. na dalsim miste padla jen zminka. no a predevcerem u vecere zase - tak jsme to rozvedli. oni jsou japonci celkove dost povercivi, ale na krevnich skupinach si ujizdeji s velkou oblibou. soucasni hostitele jsou oba nuly jak vysije, jejich dcera taky, syn asi ne... ale jsou vyjimkou. nejvic nul je pry v americe. japoncu je vetsina acek, tak jako u nas, tusim. no, mam v tom uz mozna trochu gulas... ale tak nejak o tom zhruba hovorili rie s roicim. uzasni lidi. vykrmujou nas tu nepredstavitelnyma dobrotama. jestli jsem o farme ogurayama hovorila jako o pohadce, tak toto bude nejmin sen. prvni tri dny jsme de facto nepracovali, jen jedli, uzivali si utulnosti jejich bydla a carali po prenadhernych horach... s kolegou z holandska, ktery pred odjezdem do japanu pracoval dva mesice na kostele ve francii, dojel tam za tema lidma sam lama z bhutanu... na jedne z fotografii, co mi joris (kolegovo jmeno) ukazal, je hrad, ktery francouzi postavili v mori, takove spicate obrovske staveni... a ja se pozdeji ten den odebrala do sve kobky (ackoliv je pension dokonale reseny, my celedini jsme odkazani na nejspodnejsi nechutne plesnive smradlave kobky se vsema trubkama z domu... bez oken, ale zato s tv, tak svistim japonstinu, co to jde, a ja se pak nad postel pro cosi natahla... a uvidela, ze jednim z te vsehochuti obrazku, kterymi se nekdo snazil tu atmosferu hrobu vylepsit, byl, verte tomu nebo ne, zrovna ten kostel v mori! huu..fotky jsem na net mrskla diky jorisovi, ma jinou znacku fotaku, presto jsem si zkusila pujcit jeho kabel k pc (ktery jsem nechala doma) - a ono to pasovalo. hura.asi by to pro dnesek mohlo stacit. jen chci jeste napsat, ze jsem opravdu nadsena laskavosti vsech, s nimiz prichazim do styku. prijemni a zdvorili, takovi japonci jsou. samozrejme vidite i to co u nas - nafoukane damicky, nevrle dedouse, rozmazlene a protivne deti, ale i tak. celkovy dojem - moc fajn. napriklad jorisovi se stalo, ze cekal na bus, kterym jsem sem nakonec jela (to by bylo na dalsi story - terumi s mesicnim miminkem me autem zavezli na autobusak minutu pred odjezdem busu... a ja dokazala ridice ukecat, aby pockal, neuveritelne, japonsky bus odjel se dvouminutovym zpozdenim!!!), uvideli ho lide, co si objednali taxi, sebrali mu listek a nechali vratit penize, svezli zadarmo, dali 3000 jenu (ja to na ceske koruny delim radeji sesti) a uz to bylo. vcera jsme pro zmenu nestihali dojit k jednomu vodopadu a zpet, a tak jsme v casove tisni byli nuceni stopovat - zastavilo prvni auto... jestli to lze autem nazyvat, spis robot na ctyrech kolech, za volantem asi 85-lety dedousek, uvnitr hyper modern, vsechny dvere automaticke, okna taky, dovezl nas az k nasemu mistu, pak vystoupil a dal mi vizitku s tim, at mu napisu. milerada. byl v praze v 2002 (povodne). a tak.sefik uz mi dava nenapadne najevo, ze jsem na netu dost dlouhou dobu, tak do pro dnesek ukoncim.mejte se fajn, ja se budu mit urcite taky fajn... dam zase vedet,papapaj

japan 08 e-mail no.2

2008-10-04T15:05:00.000+02:00

prave jsme se vratili z onsenu s uzasnym vyhledem na macumoto, coz je mesto asi hodinu jizneji od nagana, u nejz ted prvni tri tydny pobyvam a venuji se samym bohulibym cinnostem. inu, nejdriv jsem par dni pobyla u postizene pani, takze jsem ji varila, krmila, davala na wc, obhospodarovala zahradku, jak prikazala, krmila jeji tri kocky, uklizela, psala sms (to bylo vskutku vhozeni do vody - do te doby jsem netusila, jak se s japonskym mobilem operuje.. ale ona me slabiku po slabice s namahou dovedla, kam potrebovala), nalivala sake, davala napit sake, utirala oci, a tak... ted jsem u jedne velmi povedene rodinky se trema detma, predtim jsem psala, ze maji tri male synacky, jenze posleze prislo sokujici odhaleni - prostredni wara neni chlapecek, nybrz holcicka! aby se v nich cert vyznal. tady to tento tyden vypadalo tak - sber jablek, tvorba zahonu, sazeni vselijakych rostlinek, pleti, zapas s hroznou travou, ze ktere mam zapesti jak po pokusu o sebevrazdu, zeti ryze, vazani ryze, zavesovani ryze na suseni, venceni psa, sber bazalky, a uz nevim co jeste. je to tu jako v pohadce. fumama - hostitelova matka - vari naprosto dokonale pokrmy, kam se na japonce hrabeme! lidi jsou vsichni moc fajn, chovaji se k sobe slusne, ani v prvnim ani v tomto dome nemaji jedine dvere na zamek, vsechno je neustale komukoliv pristupne. vcera pri veceri se u vchodu objevila liska - to byl jako dost silny zazitek, zvlast pote, co mi akio (hostitel) rekl, ze jidlo, ktere jsme meli, je podle nejakeho pribehu jejich nejoblibenejsi krmi. lisky a tanuki (neco jako jezevec) jsou zde velmi hojnymi a tajuplnymi pribehy ovencenymi tvory. zitra budeme mit konecne volno, planujeme vyrazit do hor, ktere lakaji svou mohutnosti a clonou ze stromu, na to se fakt tesim. ptaci zde vydavaji prapodivne zvuky. hodlam to zdokumentovat...to je pro dnesek ve strucnosti vse. citim se tu bajecne, japonstinu si uzivam na kazdem kroku...piste, jak je, budu rada!tak zatim papa, pajap.s.> mimochodem, pred dvema dny v novinach psali o nejake horske chalupe, tady v prefekture nagano, od ceskeho architekta, ktera byla uznana jako (narodni? spis svetova, jo.) kulturni pamatka. to je fajn, ne? jmeno toho architekta jsem videla jen v japonskem prepisu - nejaky antonin reimond, snad? vyguglujem a uvidime.

japan 08 e-mail no.1

2008-09-28T04:37:00.000+02:00

ahojte vsichni, ted je nedele pred polednem, vedle me na zemi sedi pani domaci, asi padesatileta pani s postizenim, ktere si ted nejsem jista, jak se rekne cesky, anglicky nazev by sel doslova prelozit jako mozkova paralyza, ma to od narozeni, nemuze se vubec sama pohybovat, a tak se o ni cele dny staraji nejruznejsi lide. jeji domecek je v malinkate vesnici kousek od macumota, v predhuri japonskych alp, asi dalsi hodinu na sever se nachazi nagano. je tu nadherne, skoda, ze nemam vic casu k tomu, abych to tu prozkoumala. kazdy den se tu objevuji novi lide, stali od meho prijezdu jsme jen ja, pani a jeste jeden korejec, ktery je na tom s japonstinou zhruba asi jako ja, dobry typek. mam zazitku plno, nevim, kde zacit, asi nikde... treba pak povypravim, az nastane ta prava chvile.taky tu s nama zijou tri kocky, poradne macate a upovidane, prave ted se vali pred prenosnymi kaminky, na kterych se ohriva konvice s vodou. tv ani pc tu nestrasi, je to tezka pohoda. ale hlavne se od sameho zacatku citim, jako bych sem patrila, jako soucast rodiny. zitra se presunu na dalsi misto, regulerni biofarmu, tak jsem zvedava, o cem to bude tam. tady je rezim uplne volny, jak se kdo vyspi, co kdo potrebuje, to se dela.. tak to je pro dnesek ve strucnosti vse. ozvu se asi zase z dalsiho mista. a treba napisu vic. maji tu divnou klavesnici, obalenou zapatlanou folii, neni to moc prijemne.. veci, nad kterymi zasnu, je mega, kazdy den neco... lide jsou fakt ruzni, tak jako kultury...opatrujte se, p.